JAN VALENTA: CHTĚL BYCH HRÁT, DOKUD TO PŮJDE

Jan Valenta je dalším ze základních kamenů, na kterých byl před dvanácti lety florbalový Texas postaven. Pro soupeře nepříjemný hráč platí převážně za defensivního obránce, ale umí zdatně podpořit i útok. Důkazem budiž, že nasbíral přes 100 kanadských bodů a patří mezi členy klubové Síně slávy.

Jsi dalším z té chodovské party, která před dvanácti lety Texas zakládala, ale pověz - kde a kdy jsi úplně poprvé přičichl k florbalu?
V první třídě. Psal se rok 1994 a florbal byl u nás doslova v plenkách. Někteří současní spoluhráči byli tou dobou dokonce ještě „na houbách“. (smích)
Chodil jsem na hokejovou přípravku, ale když se přešlo na led, rázem se pohodová nálada z tréninků obecných pohybových dovedností změnila na nesmyslný dril, který mě naprosto odradil. S rodiči jsme hledali alternativu. S taťkou jsme zašli na Chodov, kde florbal už šudlali bratři Horáčkové (Pokoš a Sešívanej). Bohužel v té době nebylo v Chodově místo. Naštěstí nás odkázali na Tomáše Egyháziho, který měl tým „Modrý budovatel“, kde jsem první dva roky hrál, než jsme v rámci fúze přešli zpět na Chodov. 

Platil jsi spíš za neprostupný a pro soupeře velmi nepříjemný obranný štít, ale ve tvé texaské kariéře se dvě sezony výrazně bodově vymykají. V ročníku 2012/13 jsi nastřílel deset gólů a spoluhráči tě dokonce zvolili nejužitečnějším hráčem. O tři roky později jsi metu deseti branek pokořil znovu a navíc jsi přidal stejný počet asistencí. V čem byly tyto dvě sezony pro tebe tak výjimečné?
Minimálně jsem měl o 10 kg a pár let méně. Nejspíše jsem se tolik nezadýchával, více podporoval útok a možná i správná konstelace hvězd mi dopomohla k těmto, na obránce výrazným, výsledkům.
Jinak si přesně nepamatuji, že by tyto sezony byly pro mě výjimečné (což je způsobené stařeckou demencí). 

Tak jako Petr Kuška jsi prakticky celou dobu hrál v obraně. Položím ti ale odlišnou otázku, než jemu. Jeho jsem se ptal na oblíbené parťáky z obrany. U tebe by mě naopak zajímalo, se kterými útočníky se ti na hřišti nejlépe spolupracovalo?
Je strašně těžké někoho vypíchnout. Když vezmu celou svoji kariéru, určitě nezapomenu na Honzu Švejkara, jehož ruce byly neskutečně rychlé a nám obráncům stačilo to k němu nějak dostat a bylo vymalováno. Z Texasu bych rád zmínil Vojtu Buřiče, který svým nasazením a pohybem na hřišti leckdy předčil nadanější hráče. 

Petr Kukačka v předchozím rozhovoru naznačil dvacet let starou historku o snaze trefit jistého současného reprezentanta při rozcvičování, ale podrobnosti nepřidal. Rozvedl bys to?
Pokud je mi známo, tak jsme se snažili trefovat více než jednoho. (smích)
To bylo ještě v dobách, kdy se liga hrála v tělocvičně na Proseku, kde byla malá hala na rozcvičení. Tam pobíhal takový malý vlasatý klučina, který to v rámci florbalové kariéry dotáhl dále než my. Jmenoval se Daniel a hrál za tým „Faraos“ – později SSK Future. Zbytek si již čtenáři domyslí. Pokud mne paměť neklame, tak se nám ho podařilo i několikrát trefit. (smích)

I když je tvůj počet trestných minut výrazně nižší, než u „Kukiho“, tak také patříš mezi „horkokrevné“ typy a měl jsi nejeden konflikt se soupeři či rozhodčími. Co tě na hřišti nejvíc dokázalo rozčílit?
Původně byl florbal nazýván bezkontaktním sportem a hráli ho zejména lidi s vyšším vzděláním či inteligencí. Postupem času, jak se tento sport stával populárnějším, přišlo plno „bývalých hokejistů“, kteří se na hřišti chovají jako bezmozci, což mě vždycky dokáže dostat do varu. 

Byl jsi mimo jiné vymahačem pokut. Hlášky jako „padééé“ nebo „pokutkááá“ ti byly vlastní. Bavilo tě být texaským „Kalouskem“?
Pokuty jsem vymáhal pouze jednu, maximálně dvě sezony, když náš elitní výběrčí Petr Kuška potřeboval oddych, aby si kasu následně vzal zpět. 
Pokuty jsou něco, co do týmu bez pochyby patří. Zajišťují v rámci možností disciplínu. No a když se některým hráčům (včetně mě) nedaří disciplínu dodržovat, tak alespoň zajistí pěkný obnos na závěrečnou posezonní párty. 

Poslední dva roky už jsi hrál pouze za texaské „béčko“. Proč ses rozhodl nepokračovat prvním týmu?
Hlavním důvodem pro mě byl nedostatek času spojený s rodinnou situací. Přestěhovali jsme se z „Jižáku“ za Prahu. Stal jsem se otcem od rodiny a již nebylo v mých silách dávat florbalu tolik času, kolik by si na vyšší úrovni zasloužil. Naštěstí to na béčko pořád stačí. (smích)

Zatímco původní „áčko“ končí, B-tým pokračuje dál. Plánuješ v něm pokračovat i nadále a jak vůbec celkově vidíš svou florbalovou budoucnost?
Určitě budu pokračovat dále. Člověk musí mít prostor, aby jednou za čas mohl někde „vyprdět řízky“. Pokud bude sloužit zdraví, chtěl bych hrát, dokud to půjde. Za dva roky veteránská liga, kam doufám půjde více hráčů z Texasu.  

Za těch dvanáct let jsi s ostatními z kádru posbíral mnoho zážitků na hřišti i mimo něj. Na co budeš rád vzpomínat a co ti působení v Texasu dalo?
Nelze vypíchnout jen něco, jelikož bych mohl vyprávět hodiny. Skvělá parta, kamarádi asi řekne více než tisíc slov. 

Bilance Jana Valenty v Texasu:
Branky: 44 (13.)
Asistence: 62 (6.)
Body: 106 (10.)
Trestné minuty: 66 (4.)
Odehrané zápasy: 202 (4.)
Vstup do klubové Síně slávy: 2016/17
pozn.: V závorce je uvedené historické pořadí v dané kategorii.