DAVID HLAVÁČEK: NEZAPOMÍNEJTE NA TÝMY, KTERÉ VÁS PODPOROVALY V ZAČÁTCÍCH

27. červenec 2020
DAVID HLAVÁČEK: NEZAPOMÍNEJTE NA TÝMY, KTERÉ VÁS PODPOROVALY V ZAČÁTCÍCH

David Hlaváček je typickým příkladem florbalisty, který je pro klub důležitější mimo hřiště, než na něm. Duše kabiny, která nikdy nezkazila žádnou legraci a především pravá ruka prezidenta klubu, bez které by se Texas nevyvíjel a tento rozhovor byste si nepřečetli na webových stránkách, protože by žádné nebyly.

Po sérii rozhovorů s kovanými „Chodováky“ jsi prvním respondentem, který florbalově vyrostl jinde. Proveď nás svými začátky u tohoto sportu před nástupem do Texasu.
No takhle, jestliže v Praze se vás před dvaceti lety ptali, zda v tom futrálu máte hudební nástroj, tak v Klatovech, kde jsem začal já, se zmiňovala spíše lopata, hrábě či jiné vesnické náčiní. Začátky u nás bolely. Mě tedy doslova. Malá partička, paradoxně tehdy již dosti odrostlých jedinců v čele s mým otcem, nějak zjistila, že existuje nový halový sport, kde nepotřebujete brusle, a přesto máte hokejku. Začali jsme se scházet a jen tak hrát. Věkový rozdíl mezi nejmladším devítiletým (tedy mnou) a druhým nejmladším byl zhruba dvanáct let. Navíc slovo bezkontaktní nějak neprosáklo do obecně určených pravidel a já chodil domů docela dost omlácený. Nicméně později se začali přidávat již mladší a mladší kluci a florbal se začal extrémně rychle šířit i v malém městě. Prvotní kroky mezi mou generaci vedly do DDM, ale tam jsem rychle pochopil, že to je na úrovni kroužku a vývoj bude trvat. Bylo to prostě jen hraní a já chtěl hrát hlavně zápasy. Chodil jsem tedy alespoň s různými partičkami. Zoufalé shánění „klubového“ zázemí mě následně dovedlo až k partě gympláků, kde jsem o několik let později spoluzakládal FBC Fireballs Klatovy. Mně bylo čtrnáct, většinu dokumentů ohledně klubu za mě podepisovali rodiče, ale touha hrát byla silnější a věk prostě nehrál roli. Začalo se jezdit do blízkých Domažlic, kde se hrála Chodovská liga. Prvotní střetnutí ukázala realitu toho, že nejsme sice florbalově zaostalí, ale dost nám chybí souhra na hřišti. Brzy jsme postavili opravdu silný tým a začali dohánět ostatní města. Parta byla skvělá. Jezdilo se na turnaje, úroveň se vzhledem k věku neskutečně rychle posouvala. Většinou jsme mohli jen překvapit. A také překvapili. V Domažlicích jsem ale později uviděl tu pravou práci na profesionálnější úrovni. Tamní TJ Jiskra Domažlice už prostě měla vše, co se od klubu očekává. Mužské „áčko“ bojovalo tehdy ještě o druhou ligu. Porovnávali se s Plzní, Chomutovem, Kadaní, jezdilo se i do Prahy – už to byl zkrátka jiný svět. A mě postupem časem lákala místní juniorka později vedená Václavem Cihlou juniorem. Pod ním jsem poprvé okusil pravidelný dril a trenérskou koncepci. Bohužel, už trochu pozdě, bylo mi tuším sedmnáct. Ale většinu věcí, které jsem si pak nesl dál, mám od něj. Zachránil, co se dalo. (smích)

K Texasu ses připojil v průběhu první sezony v první vlně mimopražských posil. Jak se upekl tvůj příchod?
Tohle je docela zábavné. Já šel po střední škole do Prahy a už jsem v podstatě vůbec nechtěl hrát! Nová škola, nová práce, nové bydlení. A i když jsem rodilý Pražák a mám zde babičku, Prahu jako takovou jsem si z dětství moc nepamatoval. Po čase mi ale florbal začal chybět. Z herního, ale i sociálního hlediska. Venca Cihla se ptal, jestli má zkusit kontaktovat nějaké kluby, zda bych chtěl někam, kde to zase berou pěkně od podlahy a dřou. Já chtěl ale přesný opak. Mojí myšlenkou bylo, že najdu partu, co občas zajde na pivo, hokejku sotva udrží a já tam možná udělám i sem tam nějaký bod bez extrémního tréninkového tempa. Nutno podotknout, že pokud jsem někdy měl alespoň nějakou herní formu, bylo to v té době. Tedy před dvanácti lety a asi třiceti kily. Takže internet - florbalové kluby Praha 4 (tam jsem bydlel) a...ejhle! Nějaký Texas. A letos začali?! Tak to budou dobří nazdárci. Lákalo mě, že tam přijdu a bude velká šance, že jejich herní úroveň bude na úrovni elévů. Vždyť letos začali! No, asi jsem se nemohl více mýlit.
Po krátké konverzaci s Ladislavem Hrmou jsem dorazil na první trénink s očekáváním na bodu nula. Těšil jsem se na lidi, ale ne na herní projev – žádný být ani neměl. Pamatuju si to jako včera. Tempo rozcvičky vlažné. Sem tam někdo popoběhl, bylo to trochu neučesané, spíše se povídalo. Tedy přesně obrázek, který jsem čekal. A pak přišla cvičení. Rozchytání brankáře a vingl Kukačka, vingl Harouš, vingl Dittrich. Sakra! A co já? Znáte ten pocit, kdy přirozenou nervozitu vystřídá panika? Vždyť já čekal, že ti kluci netrefí bránu! No, zkrátíme to... V průběhu tréninku jsem pochopil, že většina týmu je v naprosto špičkové kondici. Na Kukiho byla při hře radost pohledět. Pájovi jste se nechtěli dostat do střely, prostě krása střídala nádheru. A mně došlo, že tady budu muset možná makat ještě víc než v Domažlicích. 


Na hřišti jsi byl ukázkovým univerzálem. Kam tě trenéři postavili, tam jsi odvedl maximum. Bavilo tě víc nastupovat v obraně nebo v útoku?
Z pohledu jistoty jsem měl rád obranu, cítil jsem se v ní rozhodně silnější, navíc jsem vždy rychle pochopil parťáka a přizpůsobil se mu. Útok je pro mě zajímavější z pohledu hry jako takové, vždy mě bavilo křídlo, ale nutno říct, že platím spíš za silového hráče, tedy takový „předbrankový otloukánek“. Většinu gólů jsem dával z dorážek, či z hranice brankoviště. Ono bylo vždy těžké mě odstavit a v průběhu času rozhodně čím dál těžší. (smích) 
Vyloženě nerad jsem byl na centru, podle mě tam už musí být komplexní hráči s maximální jistotou na hokejce, a to já rozhodně nejsem.

Tvoji vyhlášenou specialitou bylo zakončení „na Švéda“, které jsi na tréninkách učil nejednoho spoluhráče. Vysvětli fanouškům, o co šlo a prozraď, kdo to dokázal nejlépe (i když stále nedokonale) napodobit?
Tuším, že to pojmenování vzniklo po nějakém mistrovství světa, kdy Švédové často zakončovali tzv. ze vzduchu. Mně už od dětství šlo dobře trefovat různě poskakující a poletující balónky (neměl jsem hrát tenis?). Zpočátku se to zdálo většině lidí jako náhoda, ale postupně pochopili, že pokud mi dají přihrávku ve stylu „jako psovi kost“, tak je velká šance, že ji z první dostanu do brány nebo alespoň na bránu. Na trénincích jsem si to ve volné chvíli často cvičil. Velmi jsem si v tomto porozuměl s Pepou Adamíkem, který mi později jinou nahrávku snad ani nedával. Napodobit ji pak samozřejmě chtěli všichni, to je jasné, ale pokud mám někoho jmenovat - Tomáš Spurný umí dávat góly „na Švéda“ i třeba s hokejkou za zády, takže i já se mám co učit.

Tvé statistické výkony nejsou tak výrazné jako u jiných, ale vždy jsi vynikal jako velmi důležitá postava v kabině. Jsi ukázkovým „tmeličem party“. Za ta léta jsi posbíral s týmem mnoho zážitků mimo mantinely. Vypíchni neflorbalové momenty, které ti utkvěly v paměti.
To je na samostatný článek. Mnoho se jich paradoxně váže k Domažlicím, kam jsme jezdili hrát turnaje. Většina toho je tady nepublikovatelná. Avšak na Texasu bylo skvělé to, že ať přišel jakýkoliv nováček, většinou se extrémně rychle etabloval a obohatil partu o nové zkušenosti. Zde nelze opomenout naše bratia Pitoka a Baláže, kteří oba vnesli trochu té slovanské divoké nátury, která se pak přirozeně promítla i do týmových akcí. Obecně lze ale říct, že mimo mantinely to bylo nejčastěji o pražské Lucerně a domažlické Dubině. Nicméně jeden z výletů na jihozápad, kdy jel hecíř Péťa Kuška se zlomenou nohou, Pepe Adamík skoro dostal po tlamě (nakonec z toho bylo jen natržené ucho), Vojtu Kalčíka pronásledovala skupina místních „rowdies“ a v Dubině jsme nechali plot „vodky s redbullem“, asi jako kolem pastvin ve Skotsku, by asi stál za převyprávění.


Dres „áčka“ jsi naposledy oblékl v sezoně 2015/16 a poté ses z týmu úplně vytratil. Co bylo důvodem tvého herního konce v Texasu?
Zranění a pak práce. V podstatě jsem zažil jen jedno zranění, o to ale vážnější. Tedy beru-li to z pohledu rekonvalescence. Natržené vazy v kotníku sice nebyly moc bolestivé, ale vzhledem k tomu, že dělám na sebe, vyřadilo mě to nejen ze sportu. A to pak v člověku udělá docela blok. Poté jsem začal více pracovat a když jsem později docházel na tréninky, už jsem věděl, že na plné tempo nedosáhnu nejen fyzicky, ale spíše psychicky. Od té doby jsem tedy chodil jen „vyprdět řízky“ na tréninky, ale zápasy už jsem nehrál.

S klubem jsi zůstal spjatý alespoň v zákulisí. V jaké roli v Texasu v posledních letech působíš?
Pravdou je, že většinu věcí řeší Láďa, my jsme mu s Kukim byli k ruce. Mojí rolí byl zejména marketing. Tvořili jsme různé náborové aktivity, videa, posty na sociální sítě, články, designy dresů  – zkrátka co bylo třeba. Pomyslnou třešničkou na dortu bylo pak dotažení nového klubového webu a samozřejmě také vymyšlení nového názvu klubu a loga. Martin Vichnar a Michal Sládek přišli se zajímavým nápadem a já jsem ho následně dotáhl s grafiky do finální podoby. Nutno říct, že ačkoliv některé hlasy byly logicky proti, protože jsme upozadili tradiční symbol, tedy hvězdu -  z dlouhodobého hlediska se s novým logem ve tvaru Longhorna pracuje mnohem lépe. A to jak na obecné marketingové úrovni, tak zejména na té náborové. Zejména mladší generace se s tímto symbolem dokáží lépe ztotožnit.

Hraješ stále florbal? Několik předchozích respondentů už se vyjádřilo, že by rádo časem společně nastupovalo v soutěži veteránů. Je možné, že se tam opět potkají i s Davidem Hlaváčkem?
Před pár lety jsem se přestěhoval z Prahy zpět do Klatov a začal nastupovat za tamní SPORT CLUB Klatovy. Po čase mi to sice nedalo a zkusil jsem si i roli trenéra mužského „áčka“, ale tato kapitola je prozatím také pryč. Důvod je prostý – před devíti měsíci se mi narodil syn a v kombinaci s relativně náročnou prací už se to prostě nedá stíhat. Takže v současné době nastupuji již jen za FBC Nezdice v tzv. Bohemia lize, kde se hraje za den více zápasů na menším hřišti a to systémem 3+1, tedy skoro jako pověstná „arénka“.
Soutěž veteránů? Ještě mi nepřišla oficiální pozvánka, tak nevím. (smích)
Každopádně pokud by měla přijít, musíme počítat s předstihem. Bude potřeba hoooodně dlouhá příprava.


Co pro tebe znamená Texas a co všechno ti do života dal?
Tak bude to znít jako klišé, ale Texas beru za součást sebe sama. Kdo by to byl řekl, že jedno náhodné vyhledání týmu v Praze (šel jsem tenkrát opravdu do prvního týmu, který jsem našel) mi přinese tolik skvělých zážitků, přátel a vzpomínek. I přes občasné neshody je ale vzácná zejména ta parta, která za celé ty roky v podstatě stále držela při sobě. Toho si vážím nejvíc. Až konečně dodělám své domácí zázemí, což se snad blíží, bude mi potěšením se potkat a zavzpomínat se všemi u ohně – protože o tom celé ty roky byly. O partě a přátelství.

Máš nějaké poselství pro mladší ročníky, které s florbalem začínají?
Važte si prosím toho, že máte možnost někam přijít, do hotového, do zázemí, které je ve florbale mnohdy daleko lepší než v jiných sportech. Aby vzniklo, je za tím mnoho let práce, zkoušení, peněz. Neházejte flintu do žita, když něco nejde nebo není podle vašich představ, zkuste se vždy přičinit o to, aby to tak bylo, aby se to změnilo. Ostatně obětovat čas, koníčky, zkrátka část života něčemu, co víceméně budujete pro druhé, nedokáže každý (děkujeme, Ládíku!). A hlavně, pokud to jen trochu půjde, budete dobří a dotáhnete do daleko, nezapomínejte na týmy, které vás podporovaly v začátcích. Pomozte je táhnout výš, dokud to půjde, nebo se do nich vraťte, když přijde správný čas. Jen tak vybudujeme více kvalitních celků po celé republice, což povede k větší konkurenceschopnosti i na mezinárodní úrovni. 

Bilance Davida Hlaváčka v Texasu:
Branky: 21 (23.)
Asistence: 16 (23.)
Body: 37 (23.)
Trestné minuty: 6 (26.)
Odehrané zápasy: 108 (17.)
pozn.: V závorce je uvedené historické pořadí v dané kategorii.