VÁCLAV CIHLA: TEXAS JE MOJÍ SPORTOVNÍ RODINOU

Václav Cihla florbalu obětoval mnoho. V mládí trávil volný čas vedením klubu z Domažlic a později své trenérské zkušenosti uplatnil i v Texasu. Dlouholetý centr navíc dokázal překonat vážné zranění kolena, do týmu se po letech vrátil a vydržel v něm až do samého konce.

Pocházíš z Domažlic, kde jsi byl a vlastně stále jsi velmi významnou postavou tamního klubu. Proveď nás svými florbalovými začátky.
Jsem ještě z generace, která po návratu domů ze školy hodila tašku do kouta a mazala ven čutat do míče nebo mlátit dřevěnými hokejkami do tenisáku. Ve druhé půlce 90. let nám tehdejší učitel tělocviku na základce Pavel Anderle ukázal první florbalky a oznámil, že by rád založil kroužek florbalu. Zeptal se nás, jestli bychom do toho šli. A my samozřejmě šli. Bylo to nové, neokoukané, okamžitě nás to chytlo. Za nějakou dobu a po prvních úspěších (dostali jsme se až do republikového finále školního turnaje) už to nebyl kroužek, stal se z toho regulérní oddíl a my začali hrát ligu. To se psal tuším rok 1998. Do dneška jsem velmi hrdý na to, že jsem mohl být u konkrétního sportu od jeho začátků.

Prezident klubu a tvůj dlouholetý spoluhráč Ladislav Hrma označil tvůj příchod do Texasu za nejdůležitější v historii klubu. Jak se to tehdy „upeklo“?
Bohužel to nebyla žádná pověstná udička, aby se to teď lépe četlo, ale bylo úplně prosté. V Domažlicích jsem měl na starosti víceméně chod celého oddílu, do toho jsem trénoval, hrál. Ale studoval jsem v Praze a neustálé dojíždění na tréninky a absence jakéhokoli volného víkendu (resp. času obecně) mi po nějaké době začala vadit. Chtěl jsem si florbalově oddechnout a najít zase novou motivaci. Obrátil jsem se na Malýho Baču (David Hlaváček, pozn.), kterého jsem do Texasu pouštěl, zda by se nezeptal, jestli bych mohl s týmem chodit na tréninky a udržovat se tak v kondici. Láďa svolil, já dorazil a nakonec se to protáhlo na dvanáct let.

Zatímco v první sezoně šlo klukům po příchodu z Chodova všechno samo, dávali mnoho gólů a všechny soupeře „přejeli“, výkonnost logicky postupně upadala. Jak se musel změnit herní projev týmu, aby brzy nezmizel z české florbalové mapy?
V prvé řadě si museli všichni uvědomit, že samo to nepůjde. A více než na individuality začít spoléhat na tým. Slovo „tým“ pak provázelo Texas v podstatě celou historií. Ať oficiálním heslem nebo skutečnou partou na hřišti i mimo něj. Bývali jsme tím pověstní, nové tváře často uváděly jako hlavní důvod, proč do Texasu jdou, že ho tvoří skvělá parta / tým. 

Své trenérské zkušenosti jsi v Texasu uplatnil, když jsi po zpackaném předchozím ročníku kluky z pozice hrajícího kouče v sezoně 2012/13 dovedl spolu s Tomášem Spurným k postupu do vyšší soutěže. Čím byla tahle sezona výjimečná?
Výjimečná de facto nebyla, ale sešlo se v ní vše, co je k takovému cíli potřeba. To znamená dobrá docházka na trénincích i zápasech, schopnost vyhrávat zápasy (a to zejména dokázat urvat ty, ve kterých nejste lepší), obstojný herní projev, týmová sounáležitost. To všechno jsme v té sezoně měli. Svou trenérskou filozofii mám postavenou na tzv. systému rolí (každý hráč ví, od čeho na hřišti je) a dobré taktické přípravě na soupeře. Kluci oba principy vzali za své a výsledek se dostavil.

Po dosažení vrcholu přišel strmý pád na samé dno. Před nadcházející sezonou sis vážně poranil koleno a tohle zranění ti málem ukončilo kariéru. Věřil jsi tenkrát, že se ještě dokážeš vrátit?
Paradoxně jsem vůbec nepřemýšlel o tom, jestli ještě někdy budu hrát nebo ne. Po nějaké době jsem to přijal jako fakt a dal tomu volný průběh. Zpětně to považuju za takový životní restart. Jak ubíhaly měsíce a roky, už jsem o návratu ani moc nepřemýšlel, jenže … Neustále mě hecoval Šlehy (Martin Vichnar, pozn.), že si přece nesmím nechat uniknout vstup do klubové síně slávy (100 kanadských bodů v dresu Texasu) a konstantně tak hrál na mou soutěživou strunu! A pak zase ten Láďa. Řekl mi, že jestli se cítím aspoň trochu ok, ať se vrátím do přípravy a jsem tak dál s týmem. Po třech měsících tréninku mi oznámil, že mě zapsal na soupisku a že případné nastoupení k soutěžnímu zápasu je jenom v mé hlavě. No bylo to tam, co si budeme povídat.

Dokázal jsi to a texaský dres jsi po třech letech opět oblékl. Co bylo tvou největší motivací k návratu mezi mantinely?
Motivací bylo dokázat si, že to prostě zvládnu a že můžu být platný i po takovém zranění. A pak taky ta síň slávy. (smích)
Prostě mi chyběl sport, který dělám 2/3 svého života, samozřejmě.

Velmi dobře dokážeš analyzovat přínos hráčů pro tým. S kým se za ta léta v Texasu dobře hrálo?
Vždycky jsem nejraději tvořil hru, potřeboval jsem, aby mi spoluhráči buď chtěli ten míček dát a nebo si o něj říct. Hlavně jsem ale k sobě vždycky potřeboval snipera tělem i duší, který dokáže mé nápady přetavit v góly. První rok v Texasu byl takovým esem Vítek Dittrich, pro další roky jsme pak svoje síly spojili s Pavlem Haroušem. Pája byl pro mě herní parťák číslo jedna po mnoho let, za což mu samozřejmě děkuji.

Zatímco před zraněním jsi nastupoval v útoku, po návratu jsi hru režíroval především z obrany. Jak jsi tomu musel přizpůsobit svou hru? 
Byl jsem starší, pomalejší, ale hlava sloužila pořád dobře. A na tom jsem to celé postavil. Dovolím si volně parafrázovat Jardu Jágra. Ten říkával, že jsou hráči (zejména mladí), kteří jsou (chtějí být) na hřišti všude. On že však je na hřišti vždycky jen tam, kde má být. To je celé. (úsměv)

Texaský A-tým se po zkrácené sezoně ocitl na rozcestí a nakonec se členové týmu dohodli na úplném konci. Zatímco tví spoluhráči z úvodních sezon už z různých důvodů v týmu nebyli, ty jsi zůstal až do konce. Jaký byl tvůj pohled na věc?
Já měl hlavně tu dlouhou pauzu, takže se mi to trochu posunulo. A můj pohled na věc? Vzhledem k tomu, že k přirozené generační obměně byl ještě kus cesty, tak bylo jasné, že bychom to museli táhnout takřka ve stejném složení. Nejsme nejmladší, mnozí mají rodiny, náročnou práci, těžkou se to kloubí dohromady. Jsem přesvědčený, že bych si to nedokázal užívat tak, jak bych si představoval.

Jsi otcem myšlenky založení týmu ve veteránské lize, kde by se měli potkat také „harcovníci“ z Texasu. Prozraď podrobnosti.
Podrobností zatím moc není, nicméně plán je takový, že napřesrok bych rád přihlásil veteránský tým do soutěže. Následující přípravný rok chci věnovat sestavování kádru a všem „bafuňářským“ povinnostem, které se k tomu vážou. Vzhledem k tomu, že jsem za svou kariéru potkal skutečně mnoho skvělých hráčů, kteří byli zároveň dostatečně tzv. do party, tak věřím, že tým to bude parádní. A ještě o nás uslyšíte. (úsměv)

Jako všichni ostatní v závěru dostaneš prostor na zhodnocení té dvanáctileté cesty. Co pro tebe znamená Texas a splnil sis v něm všechny florbalové sny?
Texas je mojí sportovní rodinou. Dokázali jsme takřka vše, co jsme dokázat mohli. Ale i kdybychom nedokázali vůbec nic, tak tu stále bude to obrovské moře zážitků, které jsme společně zažili. A to bych za nic nevyměnil. Takže slovy klasika - díky, díky, díky týme!

Bilance Václava Cihly v Texasu:
Branky: 69 (8.)
Asistence: 44 (11.)
Body: 113 (9.)
Trestné minuty: 14 (18.)
Odehrané zápasy: 131 (12.)
Vstup do klubové Síně slávy: 2018/19
pozn.: V závorce je uvedené historické pořadí v dané kategorii.