MARTIN VICHNAR: ČÁST MÉHO SRDCE BUDE TEXASU NAVŽDY PATŘIT

17. srpna 2020
MARTIN VICHNAR: ČÁST MÉHO SRDCE BUDE TEXASU NAVŽDY PATŘIT

Martin Vichnar si místo v sestavě musel vybojovat, ale postupem času se stal ústřední postavou texaského útoku. Kanonýr, který vynechal jen minimum zápasů, svým stabilním bodovým přísunem týmu pomohl k nejednomu vítězství.

Jak se stalo, že v rodině mnoha sportů u tebe zvítězil zrovna florbal?
Moje cesta k florbalu byla poměrně složitá a nebýt souhry několika okolností, tak k mému seznámení s tímto sportem možná ani nedošlo. V dětství mě rodiče přihlásili do hokejové přípravky pražské Slavie, kde jsem byl několik měsíců, ale onemocněl jsem mononukleózou a následné stěhování z centra na okraj Prahy do obce Benice mi moji zcela nevyhnutelnou kariéru v NHL definitivně zmařilo. (smích)
Hledali jsme tedy vhodnou alternativu a na základní škole v Uhříněvsi, kam jsem chodil do první a druhé třídy, byl kroužek florbalu. S kamarády z Benic jsme tam společně začali chodit a brzy už jsem v ruce třímal svoji první florbalku značky Exel.

Jaká byla tvá cesta do Texasu?
V Uhříněvsi jsem absolvoval přibližně čtyři sezony. Hráli jsme neoficiální soutěž formou turnajů. Bavilo mě to, ale postupem času jsem cítil, že bych si chtěl vyzkoušet florbal na vyšší úrovni a tak jsem se v roce 2007 nechal zlákat Chodovem. Měl jsem tu nevýhodu, že jsem si neprošel celou mládežnickou strukturou, ale naskočil jsem až v dorostu. Naštěstí jsem se v prvním zápase uvedl hattrickem a tak si mě tam už nechali. (smích)
Po dvou letech strávených v Chodově jsem odletěl studovat do Spojených států a na Jižní Město jsem se poté už nevrátil. Po delší době bez florbalu jsem se nechal ukecat kamarádem z „gymplu“ Vojtou Buřičem, abych šel „oprášit zašlou slávu“ do Texasu. Chvíli trvalo, než mě přesvědčil, ale nakonec se mu to povedlo. Moc mu tímto děkuji!


V ústřední postavu texask
ého útoku ses vypracoval až v průběhu let. Byly tedy začátky v klubu krušné? Kde se vzal ten ryzí střelec?
Do sestavy jsem naskočil v sezoně, kdy tým výrazně posílil a myslím, že zrovna ode mě se toho příliš nečekalo. V té době tým vedl Václav Cihla, který - podle mě správně - razil heslo, že nováček si místo v sestavě musí zasloužit. Proto jsem nejprve několik zápasů proseděl na střídačce a když už jsem tu šanci dostal, tak jsem se na hřišti spíš trápil. Až v polovině ročníku přišel zlom. V době, kdy se týmu vůbec nedařilo, přišel impuls v podobě nového složení formací. Začal jsem nastupovat na levém křídle útoku po boku kapitána Ladislava Hrmy a „strejdy“ z Plzně Marka Szaba. Dávali jsme hodně gólů a tým jsme dotáhli k deseti výhrám z posledních jedenácti zápasů. V závěrečném utkání sezony jsem třemi trefami stvrdil postup do vyšší soutěže a od té doby už jsem byl stabilním členem sestavy a další branky jsem přidával poměrně konstantně.

Jsi klubovým statistickým lídrem. Do síně slávy jsi vstoupil hlavně díky brankám. Postupně se však z tebe stával komplexnější hráč a na kontě začaly přibývat asistence. Co stálo za tím přerodem?
Postupem času jsem si uvědomil, že ne každou akci musím nutně zakončit střelou na branku, ale občas je fajn zvednout hlavu a hledat lépe postavené spoluhráče. Ta změna ale nebyla zase tak výrazná - pořád jsem góly více dával, než připravoval. Nehledě na to, že jsem mnoho těch asistencí posbíral tak, že někdo můj brankářem vyražený pokus doklepl do sítě.

Dlouhé roky jsi patřil mezi „mladé pušky“. Později si však ještě s několika spoluhráči tvořil pomyslný most mezi veterány a mladými hráči. Jak to na tebe a tvou hru působilo?
Tady je nutné říci, že se za první tři roky mého působení v Texasu kádr obměňoval pouze minimálně. Do sestavy se zapracovali o něco mladší hráči jako třeba Dirk (Petr Novickij, pozn.) nebo Šimpy (Martin Šimůnek, pozn.), ale ten pravý zlom nastal až v roce 2015, kdy během klubového rozšíření vznikl B-tým, který byl primárně složen z hráčů mladších ročníků. Ti postupně „áčko“ na zápasech doplňovali a tak se nejednou stalo, že jsem byl nejstarším členem formace. Klukům jsem to samozřejmě dával sežrat a na hřišti museli běhat i za mě. (smích)


Ve florbale je poměrně běžn
é, že hráči časem mění posty, tys však vždy zůstával na křídle. Lákalo tě vyzkoušet si jinou pozici?
Je pravdou, že jsem prakticky celou kariéru strávil na levém křídle, abych měl střelu tzv. „po ruce“. Výjimkou byly pouze dvě sezony, kdy jsme změnili herní rozestavení z tzv. 2-1-2 na 2-2-1 a já se najednou ocitl sám na hrotu útoku. Na centra jsem si nikdy nevěřil, protože bych musel při hře příliš přemýšlet a to mě většinou bolí. (smích)
Možná to leckoho překvapí, ale už delší dobu jsem avizoval, že bych se chtěl na závěr kariéry přesunout do obrany, ale to by asi žádný z trenérů na téhle planetě raději neriskoval.

Kteří spoluhráči měli na tvou hru zásadní vliv a se kterými se ti na hřišti nejlépe spolupracovalo? Je možné někoho takto vyzdvihnout?
Na hřišti jsem si rozuměl s více lidmi, ale pokud mám někoho jmenovat, tak nemusím příliš dlouho přemýšlet. Tak jako měl v hokeji Martin Procházka Pavla Pateru nebo Teemu Selänne Paula Kariyu, tak měl v Texasu Martin Vichnar Vojtu Mlnáříka. Jsem přesvědčený o tom, že se v týmu dlouhodobě nevyskytoval šikovnější hráč, než tenhle „hračička“ ze Stodu u Plzně. Nastupovali jsme spolu, s určitými pauzami, skoro tři roky v jedné formaci a gólů, kterých jsem vsítil po jeho přihrávkách, bylo nepočítaně.

V Texasu jsi jen těsně nedosáhl na metu 200 zápasů, odehrál jsi jich 199. Vzpomeneš si na ten nejlepší? A jaký byl nejhorší?
Nepovedených utkání bylo hodně, ale na ty se mi zdárně daří zapomínat. To těch úžasných se mi vybaví mnoho. Každý zápas v celostátní lize před dvěma lety byl takovým malým svátkem, ale nejvíce mám v paměti zarytý jeden epický obrat z regionální soutěže. Proti Kubánskému Klanu jsme na Zeleném pruhu prohrávali už 1:4, ale ohromně jsme se zvedli a v posledních minutách vývoj třemi góly zvrátili na naši stranu. Tenhle zápas pro mě byl důležitý i proto, že ho z tribuny sledovali moji rodiče. Dlouhá léta fungovala taková formulka, že když se naši dorazili podívat, tak se mně a vlastně ani celému týmu vůbec nedařilo a většinou jsme dostali „klepec“. K tomu se schylovalo i tentokrát - táta mi později dokonce prozradil, že v průběhu uvažovali, že raději odjedou - ale nakonec zůstali a on pak po mém vítězném gólu radostně skandoval: „Šlehy na hrad“, až se za něj máma styděla. (smích)


Loučení původního A-týmu může pro někoho znamenat začátek nov
é cesty, máš vůbec nějaké další florbalové plány? A jak jsi zmiňovaný konec přijal?
Florbal byl pro mě velmi dlouho zájmem číslo 1. Od podzimu 2012 do jara 2019 jsem nevynechal jediný ligový zápas, ale v poslední době už jsem měl kvůli pracovní vytíženosti méně času, což se odrazilo na výkonech a tak jsem svůj konec avizoval už na prahu předchozí sezony, kdy byl rozpad celého týmu v nedohlednu. Tomuhle sportu s děravým nesmyslem jsem v posledních dvaceti letech věnoval opravdu hodně energie, takže nastal čas obrátit list a začít se věnovat jiným aktivitám.
Ale nevylučuji, že se časem objevím spolu se svými soukmenovci v plánovaném týmu veteránů!
Konec „áčka“ mě samozřejmě velmi mrzí, ale jsem zastáncem názoru, že nastal ten pravý čas. Výkonnost u členů týmu s přibývajícím věkem a dalšími povinnostmi postupně uvadala a mladé posily se k nám zrovna nehrnuli, takže proč špinit jméno Texasu zoufalými výkony, když můžeme skončit se ctí?

Tradiční otázka na závěr. Co pro tebe znamená Texas?
Spoluhráči v předchozích rozhovorech tým charakterizovali slovy: „parta“, „přátelé“ nebo „rodina“. To jsou hesla, která tenhle kolektiv vystihují dokonale. Texas hraje v mém životě tak podstatnou roli, že moje zapojení nekončilo účastí na trénincích či zápasech. Spolu s věrným parťákem Michalem Sládkem jsme se několik let starali o web a sociální sítě klubu. To už je sice píseň minulosti, ale část mého srdce bude Texasu navždy patřit.

Bilance Martina Vichnara v Texasu:
Branky:
 184 (1.)
Asistence: 99 (2.)
Body: 283 (1.)
Trestn
é minuty: 18 (14.)
Odehrané zápasy: 199 (5.)
Vstup do klubové Síně slávy: 2015/16
pozn.: V závorce je uvedené historické pořadí v dané kategorii.