MICHAL SLÁDEK: VŽDY JSEM SE SNAŽIL HRÁT NA MAXIMUM A JÍT PŘÍKLADEM

7. září 2020
MICHAL SLÁDEK: VŽDY JSEM SE SNAŽIL HRÁT NA MAXIMUM A JÍT PŘÍKLADEM

Michal Sládek se stal Texasanem v období, kdy už sám nepředpokládal, že se k florbalu ještě někdy vrátí. Tento obětavý a nesmírně rychlý univerzál se postupně vypracoval v jednu z největších opor týmu a později byl dokonce spoluhráči zvolen kapitánem.

ed příchodem do Texasu jsi prošel několika kluby. Kde všude jsi v mládežnických kategoriích působil?
Moje florbalová kariéra začala v RFK Pohoda Praha, kde působili moji spolužáci ze základní školy a kam jsem se šel podívat, co to ten florbal vlastně je. (smích)
Z Pohody jsem putoval do Bohemky, kde jsem odehrál většinu své mládežnické kariéry (dorostenci, junioři). Po přesunu mezi chlapy jsem s florbalem, vlastně téměř okamžitě, seknul.

Dlouhá léta ses kromě florbalu zvládal věnovat i hokeji. Jak náročné to bylo postíhat se studiem a dalšími aktivitami?
Florbal jsem začal hrát až potom, co jsem přestal s hokejem - asi ve čtrnácti nebo patnácti letech a tak se stal mým hlavním sportovním vyžitím. Zpět k hokeji jsem se vrátil až v dospělosti, v době působení v Texasu, a to na amatérské úrovni. Bylo to náročné, neboť amatérský hokej se hraje spíš v noci, než přes den. Takže se docela často stávalo, že jsem jel z florbalového tréninku rovnou na ten hokejový a domů dorazil kolem jedné nebo druhé hodiny ranní. Sport měl pro mě vždy speciální místo v srdci a bez něj si nedokážu představit svůj život, takže skloubit florbal a hokej se studiem pro mě nebyl problém. Částečně také proto, že jsem se nikdy moc neučil, školami jsem prostě nějak proplouval. Na „vejšce“ jsem i párkrát narazil, ale svou hlavou zeď nakonec prorazil. Přeci jen šest pokusů na zkoušku je tak akorát. Nejdřív to jdeš zkusit a pak se kdyžtak učíš. (smích)

V tom pomyslném souboji dvou sportů nakonec vyhrál florbal. Proč?
Florbal tak úplně nevyhrál. Hokej je mnohem náročnější - jak fyzicky, tak finančně i časově. Hokej a florbal jsem kloubil asi tři roky, a to velice amatérsky a stejně to nakonec odneslo mé zdraví, takže jsem zůstal jen u florbalu. Přesto doufám, že si hokej ještě zahraju, neboť bruslení jsem měl vždycky rád.


Jak
é byly tvé začátky v Texasu?
Vtipné. (smích)
Přišel jsem pod nátlakem Šlehačky (Martin Vichnar, pozn.) a Šimpyho (Martin Šimůnek, pozn.) po přibližně dvouleté pauze od florbalu. Sranda byla, že mě tenkrát trenér Venca „Kikla“ Cihla poslal do útoku, ale já jsem do té doby nikdy v útoku florbal nehrál. Venca za mnou v průběhu zápasu přišel a řekl: “To je rychlost, co?”. 
Zpětně se nad tím vždy pousměju, tempo vůbec rychlé nebylo. Promiň Venco. (smích)
Problém byl, že jsem byl zvyklý řídit si hru z obrany, mít vše před sebou a ne koupat (snažit se o to) obránce v útočném pásmu. Ale což, nakonec jsem i ten útok jakžtakž zvládl. Dokonce mám pocit že jsem dal na své úvodní lize za Texas gól po souhře s Martinem Vichnarem, ale to si asi pamatuje spíš on.

Jsi velmi univerzálním hráčem. Po svém příchodu jsi působil na křídle, poté jsi léta nastupoval v centru útoku, aby ses nakonec přesunul do obrany. Která z těchto pozic je tvému srdci nejbližší?
Rozhodně obrana. Putoval jsem hřištěm tak nějak tam, kde to bylo v Texasu potřeba, ale vždy jsem nejraději nastupoval v obraně, kam jsem se nakonec vrátil. A přece jenom naše obranné kombo s Georgem (Jiří Petr, pozn.) bude nadosmrti legendární, i když možná jen proto, kolik centimetrů nás dělí.


Na hřišti jsi byl typickou „motorovou myší“. Mnohdy jsi zvládl běhat i za sv
é spoluhráče s výrazně slabší fyzickou kondicí. Kde jsi neustále bral tu energii?
Jako malej jsem byl hyperaktivní, takže možná z toho. Měl jsem to vždy tak, že pokud jsem se sportem bavil, tak rezervy energie byly téměř bezedné. Možná trochu kecám, prostě jsem míval oproti svým texaským spoluhráčům lepší fyzičku. Když trénujete na hokeji deset let „bambilionkrát“ týdně, tak to na vás nějakou tu stopu zanechá (smích)
A taky jsem s sebou po hřišti netahal tu pověstnou vanu.

Tvůj význam pro tým v průběhu let rostl na hřišti i mimo něj. Spoluhráči tě dokonce po přerušení kariéry Ladislava Hrmy zvolili novým kapitánem a v té pozici jsi vydržel až do samého konce. Co to pro tebe znamenalo a co všechno se tím vlastně změnilo?
Jak řekl tenkrát George, jednooký mezi slepými králem. Ta volba byla tenkrát celkem jednoznačná, co si tak pamatuju. Měl jsem na florbal více energie i času, než ostatní kandidáti. Byl jsem také o dost mladší a na hřišti jsem nechal všechno. Pro mě byla funkce kapitána v Texasu hodně velkou zodpovědností, ale i radostí. Florbalově to nezměnilo asi nic, vždy jsem se snažil hrát na maximum a jít příkladem a ve finále to stálo za to. Podařilo se nám s klukama prokousat do divize a hrát tam vcelku obstojně. Zároveň jsem jim mohl kecat do života a občas je seřvat, i když si myslím, že tohoto privilegia jsem bohužel moc nezneužíval. (smích)

V posledních letech jsi byl kromě kapitána také pravou rukou trenérů týmu Ladislava Hrmy a Jiřího Petra a musel ses tak kromě svého výkonu soustředit na mnoho dalších věcí. Jak to ovlivňovalo tvé výkony na hřišti?
Ze začátku moc ne, ale postupem času Láďova role v Texasu upadala (respektive přenechával své pravomoce mně a později Georgovi) a to znamenalo spoustu starostí a ztrátu energie. Když se nedařilo, tak to šlo najednou za mnou a z toho jsem moc nadšený nebyl. Poslední rok už byl takový dost hraniční, z florbalu se mi vytrácela zábava. Obdivuju Láďu, že to tak dlouho zvládal a zároveň jsem rád, že do Texasu přišel George a spoustu těchto starostí vzal na sebe.


Zatímco mnoho tvých spoluhráčů po rozpuštění „áčka
“ ukončilo kariéru nebo šli hrát pro radost do texaského B-týmu, ty ses rozhodl pokračovat v Panthers Praha. Po bojích v regionální soutěži tě tak čeká výrazně kvalitnější a náročnější Národní liga. Proč právě Panthers a co si od tohoto angažmá slibuješ?
No, Ládík hodil laso, tak jsem po nějaké té úvaze šel. Kdybychom texaské „áčko“ nerozpustili, tak by to rozhodování bylo těžší, ale výsledek by byl stejný. Chci si zahrát ligu, která má smysl a dostane ze mě naprosté maximum. To mi v Texasu zvláště poslední dobou chybělo, a tak se z toho vytrácela ta zábava. Otázkou je, jestli se prokoušu nabitou sestavou Pantherů, kondiční tréninky pod vedením Honzy Svobody mě několikrát málem zabily. Fakt díky! (smích)

Na závěr zpátky k Texasu. Co ti tahle životní kapitola dala a na co budeš nejraději vzpomínat?
Dala mi možnost vrátit se k florbalu a dala tomuhle sportu lidskou tvář. Užili jsme si spoustu srandy, jak na hřišti, tak v hospodě. Budu vzpomínat na herní zážitky, kdy jsme proti výrazně silnějším soupeřům předvedli naprosté nesmysly a dali jim co proto nebo na pohár, kdy jsme doháněli dvoubrankové manko zběsilým finišem a padaly góly, které naprosto popírají fyzikální zákony. Za zmínku rozhodně stojí společné návštěvy Lucerny, které byly legendární. Splašenej Šlehačka, Kuškin rozjíždějící sólo tanec na parketu, ale zároveň odmítá přidávající se tanečnice…
V posledních letech jsme společně jezdili i na letní turnaje a co vám budu vyprávět, jedna pecka za druhou. 
Je toho spousta (třeba sprchy by neprošly cenzurou), ale pro mě tahle kapitola nekončí. Mám mezi Texasany mnoho kamarádů a tak to snad zůstane.

Bilance Michala Sládka v Texasu:
Branky:
 72 (6.)
Asistence: 79 (4.)
Body: 151 (5.)
Trestn
é minuty: 68 (3.)
Odehrané zápasy: 169 (9.)
Vstup do klubové Síně slávy: 2017/18
pozn.: V závorce je uvedené historické pořadí v dané kategorii.