JIŘÍ PETR: TEXAS JE PRO MĚ SYMBOLEM NÁVRATU

Jiří Petr se florbalu věnuje prakticky dnes a denně. Léta koučoval mládežnické výběry a od letošní sezony dokonce působí v roli asistenta trenéra týmu ze ženské extraligy. I přes vrozenou srdeční vadu navíc tento odchovanec Chodova sám florbal hraje.

Také tvá florbalová kariéra je úzce spjatá s Chodovem. Jaká byla cesta Jirky Petra mládežnickou strukturou klubu z Jižního Města?
Úplně první krůčky s florbalkou jsem udělal v zimě léta páně 2001 v Petrovicích, tam jsem však vydržel pouze půl roku a od léta 2002 jsem se začlenil do mládežnických struktur tehdejšího TJ JM Chodov (Florbal Chodov, pozn.). Síla tehdejší omladiny v tomto klubu byla dosti kolísavá a tak jsme většinou patřili k spodku nejvyšší soutěže, potažmo vršku druhé nejvyšší. V roce 2008 přišel náhlý konec. Bylo mi řečeno, že s florbalem musím okamžitě přestat. Mým posledním zápasem v modrobílém dresu tak zůstává utkání proti SSK Future B, které jsme slavně vyhráli 3:2 gólem Martina Vichnara těsně před koncem! Na druhé straně stáli tehdy mladí a nadějní hráči jako Natov, Strachota, Řehoř a další…

Na dlouhých sedm let přerušily tvou kariéru problémy se srdcem, které vyeskalovaly v dorostu. Věřil jsi v té době, že ještě někdy budeš hrát florbal na jiné, než zcela rekreační úrovni?
No vzhledem k tomu, že v mém podání jde o čistě rekreační florbal, ať už hraju na jakékoliv „úrovni“, tak je to otázkou. Ale v prvních chvílích jsem na soutěžní florbal nepomyslel, byl to relativně šok, když vám v 17 letech sdělí takovou diagnózu. Byl jsem se ještě rozloučit s kluky na tréninku a už tenkrát mě napadla kacířská myšlenka, že bych pomáhal Paskimu (tehdejší trenér dorostu Tomáš Paskal, pozn.) jako nějaký pomocníček, ale na trénování mých vrstevníků to rozhodně ještě nebylo. Nutno podotknout, že když jsem z haly odcházel, tak mi došlo, že nejsem aktuálně schopen se pohybovat v týmu, když nemůžu hrát a nevím zda někdy budu moci. Bylo to příliš nepříjemné.

K hraní florbalu ses vrátil až v roce 2015, ale nešel jsi do zcela neznámého prostředí. V Texasu působilo mnoho tvých bývalých spoluhráčů z Chodova. Usnadnilo ti to návrat na hřiště?
Opět jsem tedy zkusil svůj klasický půlrok, tentokrát tréninků s rezervním týmem Chodova. Když jsem si ověřil, že to ještě není zcela zapomenuté, tak jsem využil k návratu Texas, kde jsem opravdu měl hned několik starých známých. Comeback mi to usnadnilo bezpochyby, co se týče socializace, florbalově to bylo těžké i tak. Ruce po letech dosti zdřevěněly.

Původně jsi byl čistokrevným křídlem, ale před divizní sezonou ses přesunul do obrany, kde jsi utvořil stabilní dvojici s Michalem Sládkem. Co vedlo k této změně a jak ses na beku cítil?
Čistokrevným křídlem bych se rozhodně nenazval, ale když se mě tehdy trenér ptal, kde se vidím, tak jsem alibisticky řekl křídlo, abych nemohl nasekat příliš fatálních chyb. Vzhledem k mé často až děsivé neproduktivitě přišel postupem času logický posun do zadních řad. Tam jsem se cítil úplně stejně jako vepředu. Byl jsem rád, že vůbec můžu po těch patáliích hrát a post nebyl stěžejní. Jediné co mi vzadu více vyhovovalo, byla stálá spolupráce se Sláďou. Ten za mě oběhal velké množství soubojů a já se mohl na hřišti často jen kochat. Takže díky!

Vzhledem ke své úctyhodné výšce jsi velmi těžil z ohromného dosahu. Souhlasíš? A v jakých dalších florbalových aspektech bys řekl, že na hřišti vynikáš?
Tak asi mi to v mnoha soubojích pomohlo, ale ne vždy je to ku prospěchu věci. Dodnes není vůbec těžké prohodit si mě, protože zkoordinovat pohyb na menším kousku hřiště zas není vůbec snadné. V čem ještě vynikám, by měli posoudit jiní, já jsem si vědom spíš věcí, které mi hrubě nejdou. Snad jsem však za ta léta získal aspoň částečný přehled ve hře.

Florbalu se věnuješ prakticky denně. Kromě hraní zvládáš budovat i úspěšnou kariéru trenéra. Na pozici hrajícího kouče jsi působil i v posledních letech v Texasu. Nejsi tímhle sportem někdy až přehlcen? A co tě vlastně baví víc? Hraní nebo trénování?
Kdybych byl florbalem přesycen, tak to nedělám, až tak jednoduché to je. Samozřejmě jsou občas dny, kdy se člověku už na halu úplně nechce, ale tak je to se vším. Jediné, kde už to bylo trochu na sílu, byl poslední rok mužského Texasu. Také jsem s předstihem oznámil, že v případné další sezoně už rozhodně trénovat nebudu. Poslední otázku nedokážu zodpovědět, každé má to své a baví mě obojí.

Co považuješ za svůj největší florbalový úspěch / úspěchy?
Na ten doufám čekám. Ale těší mě, když vidím hráče a hráčky, které jsem trénoval, jak se prohání po hřištích i v dospělosti. To znamená, že jsem jim ten sport neznechutil.

Před sezonou ses stal asistentem trenérky extraligového Startu. Přesto s rozpadem A-týmu nevěšíš florbalku na hřebík a budeš pokračovat v Traverze, kde působí mnoho tvých přátel. Nabízí ti právě tento klub takové podmínky, abys dlouhodobě zvládal obojí? Jak to hodláš kloubit?
Podmínky mi nabízí naprosto ideální. Trénink navazující na ten můj se Startem, spoustu známých tváří a snad dost široký kádr, aby má přítomnost nebyla podmínkou, když zrovna budu na hale jinde. Nutno podotknout, že se jedná o B-tým Traverzy, abych uvedl věci na pravou míru.

V Texasu jsi působil pět let, ale vztah sis k němu stihl vybudovat. Co pro tebe tenhle klub znamená a jak na období v něm strávené budeš vzpomínat?
Tady asi budu trochu solitér oproti předchozím, ale Texas je pro mě především symbolem návratu. To jestli si někdy ještě zahraju, bylo dlouho zcela nejasné. Takže především tímto vlastně až životním zlomem to pro mě je. Že se jedná o partu dobrých kamarádů a kupu zážitků, to je samozřejmé a mám z toho radost. Jinak bychom nemohli tak dlouho fungovat. Je toho spoustu a zainteresovaní vědí. Snad se ještě občas potkáme aspoň u toho piva. Každopádně díky všem, se kterými jsem měl tu čest v texaském dresu nastupovat a přeju jim jen to nejlepší do florbalových i mimoflorbalových životů. Díky!

Bilance Jiřího Petra v Texasu:
Branky: 36 (16.)
Asistence: 39 (13.)
Body: 75 (15.)
Trestné minuty: 12 (22.)
Odehrané zápasy: 121 (13.)
pozn.: V závorce je uvedené historické pořadí v dané kategorii.