Rodina

Dlouhá , náročná a bolestivá sezona je u konce a to bychom nebyli my, aby z naší strany nepřišlo v posledním kole nějaké to šprťouchle. To, co se stalo v neděli večer kousek od kebabu na Dvorcích, na to by asi nevypsala kurzy ani Fortuna.

Všechno se tak nějak upínalo k derby s béčkem Sparty, která měla stejně bodů jako my a vítěz by tím pádem definitivně utekl ze záchranářských bojů. Sešlo se nás čtrnáct i s chytačem, což je rekord snad od roku 2018, kdy jsme v tomhle počtu umlátili Neratovice, hra na tři lajny ale paradoxně přinesla spíš trable, protože se nikdo nedostal pořádně do tempa a postupně jsme dostávali naloženo. Ne snad, že by Sparta byla o parník lepší, to co potřebovala jí tam ale padlo a nám naopak krom komba navrátilců nenapršelo z ničeho, vyrovnaný zápas jsme tak ztratili poměrem 1:7, což sice úplně neodpovídalo průběhu, ale kdo ptal.

Všichni jsme věděli, že to je průser, protože vidina udržení ligy se tím pádem hodně rozmazala a prakticky tak bylo hotovo. Navíc nás na úplný závěr čekala Orka, která se někdy od listopadu nezastavila, každému na potkání nasypala pořádný pytel fíků (včetně nás, co si odnesli osmičku) a po zápase měla před našimi zraky dostat pohár pro vítěze celé soutěže. A s tím prostě do zápasu jít nechceš, žejo, protože se sice začíná za stavu 0:0, ty to ale máš v hlavě, že jdeš do něčeho, co nejspíš nedopadne, zakončíš sezonu sestupem a ještě budeš koukat na slavící omladinu naproti tobě....

To co se ale tu necelou hodinku a čtvrt dělo a jak to vlastně postupně vzniklo, na to asi nikdy nedokážu najít odpověď. Jasně, na začátku nás Orka točila jak špínu v kýblu a nám zvonily všechny hrany, co ten den na Jeremenkově byly, ale to se změnilo. A nezměnilo se to z minuty na minutu, jako spíš postupně, polehoučku, potichoučku. Těžko říct, jestli to byly Bráškovy monstersavy, místy až nezdravý vyhecování od snad na drogách hrajícího Fíly nebo celkově nějaký pozitivní flow, co se šířil naší střídačkou, ale ono to šlo. A nešlo to nárazově, ono to šlo čím dál víc. Zůstali jsme nohama na zemi, nenechali se vyhecovat od gangu rodičů na tribuně a, ač se to zdá ze všech těch věcí nejmíň uvěřitelný, vždyť my i HRÁLI DOBŘE!

Dvě třetiny to byla přetahovaná o každý metr, chvíli jsme byli na kolotoči my, chvíli soupeř, nikdo ale neměl vyloženě navrch - jasně, vedli jsme díky Fílovi a Alchiho klasické přesilovkové trefě, bylo to ale vždy jen o gól a Orka pokaždé dokázala srovnat. Blížil se konec, nervozita stoupala, hostující trenér z trestné lavice v podobě tribuny rozdával pokyny stále nejistější partě v pruhovaných dresech...

A pak to přišlo. Ten sportovní okamžik, pro který stojí za to stále hrát a nekončit kariéru. To, v co snad nikdo ani nevěřil a co když se stane, tak pak můžeš v klidu umřít.

Šimi si na středu vyměnil dva špitály s Paučisem, natáhl se do osy a rozhodl se, snad jako první z nás na celém turnaji, ne snad zahodit to do rohu, odejít na párek nebo zakopnout a založit brejk. Rozhodl se vystřelit.

A tento poctivě trénující štírek, víkendový fyzioterapeut, vrchní sběratel kanadských bodů a předseda fanklubu přetlačovačů tramvají provedl krátký švih zápěstím, po němž jako kdyby se zastavil čas. Míček plachtil a plachtil, ten okamžik trval celou věčnost. Až v kombinaci s Tondovo statnou a správně umístěnou zadnicí zapadl přesně pod břevno.

Na tabuli najednou svítilo 3:2, ze vzdálenější střídačky se vylila lavina radostně hudrujících plameňáků, na tribuně převládaly zmrazené úsměvy a ty si říkáš, "tyvole, vždyť my vlastně můžeme i vyhrát".

Půl minuty a úspěšná dorážka Víti a najednou víš, že ten zápas fakt vyhraješ. Že ta sezona, která bolela, byla dlouhá, náročná, občas krutá, nespravedlivá a nevyzpytatelná, že skončí tím, co nikdo nečekal a na co by si o pauze, kdy všichni spokojeně dlabali čínu, žádná rozumná a svéprávná bytost nevsadila ani penci. Radost, úleva, nadšení, hrdost, ale i pořádná dávka zmatení. To všechno se ti v tu chvíli honí hlavou, když očima hypnotizuješ časomíru, odpočítáváš poslední vteřiny sezony a ještě jednou vlezeš na hřiště, abys oslavil poslední trefu. A jak jinak chceš ukončit sezonu, než gólem na 5:2 proti vítězi ligy, co kluci dali Luďkem zpoza brány.

Tady to mělo všechno skončit a ta radost, která tě hřála dobrých 250 vteřin, zase pominout. Ale osud je dáma vrtošivých mravů a asi si řekla, že na apríla toho nebylo dost a potěší nás ještě jednou, drobnou legráckou. Takže když Bráška v šatně zvolal až nevhodně perverzní "no panečku", nikoho ani nenapadlo, že to bylo právě díky oněm třem nikým nečekaným bodům, jež nám právě zařídily těsné udržení se v lize. A týmu, co pět let zpátky truchlil poté, co před plnou stovkou diváků nedokázal vyhrát poslední zápas sezony a tím pádem si splnit jeden velký sen, se to proti všem předpokladům povedlo onoho sychravého nedělního podvečera na Jeremenkově.

A tak to asi má být. Protože nezáleží na tom, jak moc jsi dole, nebo se ti nedaří. Někdy prostě jsi dole, nevíš jak se z toho bahna vyhrabat, každý moment tě sráží níž a níž a jen zoufale čekáš na nějaký bod zvratu. Můžeš být třeba poslední, můžeš před každým víkendem vědět, že si jedeš pro náklepy. Pokud ale kolem sebe máš partu, co se tím potáhne s tebou, nemusíš se bát, že byste to nezvládli. Že bys snad zůstal sám, opuštěný, bez sil.

Protože jak řekl jeden moudrý muž. Žádný soupeř, záporák nebo žádná superschopnost na světě nemá šanci proti síle rodiny.