JOSEF ADAMÍK: BUDU POKRAČOVAT V TEXASKÉM BÉČKU

Josef Adamík je dalším z právoplatných členů texaské síně slávy. Nastupoval převážně v útoku, ale v průběhu kariéry se mihnul i v obraně. Technicky zdatný florbalista se po vážném zranění ruky dokázal vrátit do sestavy a patřil mezi nejproduktivnější hráče týmu.

Jsi jedním z mnoha Texasanů, kteří florbalově dospívali v Chodově. Proveď nás prvními roky své kariéry.
Je pravdou, že na Chodově jsem dospíval, ale s florbalem jsem začal v mladších žácích ve FBŠ Bohemians. Když jsem měl přejít do dorostu, tak jsem uvažoval o změně a jelikož na Chodově působil náš rodinný známý, byla to jasná volba. Začátky byly kruté. Přechod do Chodova mezi velmi kvalitní hráče byl náročný, ale zvládl jsem to. V té době jsem se poprvé potkal s některými z budoucích texaských spoluhráčů.

Po dvou sezonách v chodovské juniorce jsi hostoval v SKV. Proč právě tam a z jakého důvodu jsi na Vinohradech po jediném roce skončil?
Důvod byl jasný a stejný asi jako u všech Texasanů kromě Petra Kukačky. V chodovském A-týmu pro mě nebylo místo, ale měl jsem pořád chuť hrát florbal na vysoké úrovni. Hledal jsem tedy možnosti mezi pražskými kluby. Sokol tehdy působil ve středu tabulky první ligy, takže jsem to bral jako příležitost a jistým bonusem bylo, že mě doporučila Míša Marešová, která se znala s vedením SKV. Po úvodním soustředění jsem zjistil, že „áčko“ je dost uzavřená společnost. Skončil jsem v rezervě, kde jsem odehrál tři čtvrtiny sezony, ale na výletě v Kersku jsem si u Boušů na chatě při volejbale natrhl vazy v kotníku. Myslel jsem si, že už se k florbalu nevrátím a tak jsem na Vinohradech skončil.

Po jednoleté pauze ses objevil v Texasu. Co tě na tomhle klubu lákalo?
Jak už jsem zmínil, úraz kotníků mě donutil stáhnout se z florbalových hřišť a ani po roce jsem raději nikde nehrál. Své rozhodnutí jsem přehodnotil, až když jsem v televizi sledoval florbalový šampionát. Začaly mě svrbět ruce a zjistil jsem, že mi ten sport chybí. V té době jsem navštěvoval vysokou školu, kde jsem se občas potkal se Spúrou (Tomáš Spurný, pozn.), který mi Texas nabízel už dříve, ale původně jsem se tam nehrnul. Až v tomto momentu jsem se rozhodl využít nabízené příležitosti a jsem rád, že jsem tak učinil. Kromě sportu mi to dalo druhou rodinu.

Většinu své kariéry jsi strávil v útoku, ale na dvě sezony ses přesunul do obrany. Kde hledat důvody této změny a jak se ti vzadu líbilo?
Vždycky jsem byl takový hračička s míčkem, ačkoliv někteří to nesnášeli. (smích)
Hra vepředu pro mě byla ideální, ale v Texasu bylo útočníku vždycky dost. Někdo se musel přesunout do obrany, a jelikož tam byla možnost být na balonku, rozehrávat a tvořit hru, tak jsem si to chtěl vyzkoušet. Kluky jsem občas vystavil do infarktových situací - třeba mou pověstnou otočkou. (smích)

Vyzkoušel sis i roli hrajícího asistenta trenéra. Bylo náročné kloubit hraní a koučování?
Je těžké když jste v partě kamarádů a máte někomu říkat, co má nebo nemá dělat. V Texasu si to vyzkoušelo více lidí a pro všechny to bylo dost vyčerpávající. Já jsem měl štěstí, že jsem tvořil dvojici s Petrem Kuškou. Jako flegmatik jsem hodně vyvažoval jeho horkou hlavu. On křičel a já ho uklidňoval. (smích)
Texas tenkrát potřeboval trenéra a „Kuškin“ do toho šel. Ač se to nezdá, pro jednoho je to dost náročná činnost, takže jsem ho v tom nechtěl nechat. Utrpěl by tím on i Texas a to jsem nemohl dopustit.

Kvůli vážnému zranění ruky jsi vynechal celou divizní sezonu a přišel jsi tak o jedinečnou možnost si v Texasu zahrát celostátní soutěž. Jak vzpomínáš na tohle těžké období?
Sám jsem dnes překvapen, že když se ohlédnu zpět, tak mě to tolik netrápí. Zranil jsem se těsně před startem sezony. Myslím, že snad týden před prvním pohárovým víkendem. Tenkrát jsem věřil, že do divize ještě v záři naskočím, ale opak byl pravdou. Až v prosinci mi diagnostikovali přerušený nerv na pravé ruce, v únoru jsem šel na operaci a potom rehabilitoval. K florbalu jsem se vrátil až v létě na turnaji v Drážďanech.  Nebudu zapírat, že mě mrzí, že jsem v celostátní soutěži nenastoupil, ale zdraví bylo přednější.

I když už nikdy nebudeš mít v pravé ruce stoprocentní cit, tak jsi po návratu do sestavy zažil své bodově nejplodnější roky. Co jsi změnil, že se ti začalo tak dařit?
Sám jsem nad tím přemýšlel, čím to mohlo být, protože jsem nic vyloženě nezměnil. Přístup jsem měl stále stejný, techniku taky a fyzičku jsem pořádně neměl nikdy, takže co se změnilo? Asi se zkombinovalo více faktorů. Řekl bych, že jsem přestal hrát na krásu a začal hrát na výsledek. Dalším důvodem bylo, že kluci v divizi nasbírali mnoho zkušeností, které já jen využíval a příležitosti se štěstím proměňoval.

Jsi jedním z těch, kteří se s rozpadem texaského A-týmu smiřovali těžce a s florbalem rozhodně končit nehodláš. Kam tedy směřují tvé další kroky?
To je pravda. Díky svému dlouhému působení v Texasu jsem měl možnost se podílet na ukončení původního A-týmu. Na rovinu říkám, že jsem byl proti, ale kdo by souhlasil -  přirovnal bych to ke ztrátě člena rodiny. I proto budu pokračovat v texaském „béčku“. Sice jsem dostal nabídky z nejvyšší regionální ligy a také z dalších soutěží, které jsou výše, než ta, kde hraje texaská rezerva, ale rodina je rodina. Dalším důvodem bude mé časové vytížení. Na přelomu srpna a září čekáme přírůstek do rodiny.

Jak bys své osmileté působení v Texasu zhodnotil a na co budeš nejraději vzpomínat?
Velmi rád podtrhnu slova všech kamarádů, kteří ty roky hodnotili přede mnou. Pro mě to byla jedna velká jízda, které sice končí, ale tuším, že s touhle partou za rohem čeká další, která bude ještě delší než tahle. Texas není jen florbalový klub, který se postupně vyvíjí, ale díky němu vznikla přátelství na celý život. A já pevně věřím, že i těm, kteří dál ponesou vlajku Texasu, tento tým přinese stejnou porci zážitků, přátel a štěstí jako nám. Díky kluci! 

Bilance Josefa Adamíka v Texasu:
Branky: 69 (7.)
Asistence: 57 (8.)
Body: 126 (7.)
Trestné minuty: 49 (6.)
Odehrané zápasy: 167 (10.)
Vstup do klubové Síně slávy: 2018/19
pozn.: V závorce je uvedené historické pořadí v dané kategorii.